Představte si dámy situaci v klasické české hospodě v typickém českém městečku, do které přijde distingovaný pán v nejlepších letech a protože nerad sedí u piva sám, přisedne ke štamgastům, představí se a po chvíli se Pepa optá: „Tak co, Petře a na čem makáš ty?“ „Pánové, já jsem gender expert a tuto oblast také učím na vysoké škole…“ No a zřejmě nastane takový to trapný ticho, ale možná se začne i zajímavá debata. Nebo si představte, že gender expert vystupuje na největší české konferenci věnované (ne)rovnému odměňování Equal Pay Daya je jeden ze tří mužů – včetně moderátora, vystupujících spolu s desítkami žen na pódiu před stovkami žen v hledišti…Tak to jsou situace, které běžně zažívá přední český gender expert a vysokoškolský pedagog Petr Pavlík, se kterým jsem měl čest pohovořit.
Pozice gender experta vás pasuje v maskulinním prostředí do zřejmě stigmatizované a na první pohled možná netypické role chlapa feministu – a to nemyslím pejorativně, protože já jsem taky hrdý feminista. Setkáváte se s těmito stereotypními postoji a jakým způsobem je dokážete vyvracet v mužském prostředí?
Musím říct, že moje zkušenost je taková, že nic vyvracet nemusím. Tím, že jsem muž a tím, že jsem takový typický český muž se vším všudy, tak není nikterak zpochybňováno to, co dělám. Když dělám gender, tak je to bráno jako relevantní věc, kterou můžu dělat a má hodnotu. A moje maskulinita vlastně na to tu hodnotu přenáší. Takže moji známí to moc neřeší, přátelé to někdy řeší s humorem, tedy zkouší si pro sebe vyjasnit, proč vlastně dělám takovéto věci, proč podle některých lidí zrazuju mužské společenství…ale spíš to berou s humorem a jejich reakce jsou stereotypní. Většina z nich si to vysvětluje tím, že učím na vysoké škole gender proto, že je tam mnoho mladých studentek. Takže já jim pak marně vysvětluji, že je tam sice mnoho mladých studentek, ale všechny moje studentky jsou mladé feministky a jejich představy o tom, jak to funguje ve vysokoškolském přostředí se naprosto nepotkávají s realitou. A navíc já jsem ombudsman, který má tyto věci na starosti…Jinými slovy, mužství jako šlechtictví, jak o tom mluví Bourdieu, funguje u mně úplně perfektně.
Jste členem Rady vlády pro rovné príležitosti…
…nejsem, jsem členem výboru rady vlády, byl jsem kdysi členem rady vlády, ale tam jsme se vystřídali, moje manželka je členkou a tudíž já nemůžu být členem také…
…rozumím, ale předseda Výboru pro institucionální zabezpečení rovných příležitostí – to platí, ano?
Ano.
Předpokládám, že jste i spoluautor Vládní strategie rovnosti žen a mužů na roky 2021-2030…
…nejsem spoluautorem, účastnil jsem se práce v jednom týmu, ale to byla kolektivní práce. Určitý podíl jsem na tom měl, ale autorem v žádném případě nejsem. Jsem prostě jeden z expertů, který byl zahrnut do toho procesu.
Rozumím, když jsem pozorně četl tu 209 stránkovou střednědobou, národní strategii s celospoločenským dosahem, tak mně ne že zaselklo, ale nějak na mně vyskočilo z toho textu, že specifickým problémem Česka je výskyt domácího a genderově podmíněného násilí. Jsme na tom až tak zle a co s tím musíme a můžeme dělat?
To je těžko porovnávat, statistiky v této oblasti jsou velmi problematické z hlediska nahlašování a záleží na tom, na co se podíváte, jestli na policejní statistiky, nebo na statistiky různých hotline. V kontextu, ve kterém jsme v rámci Evropy v této oblasti za posledních nějakých 20 let, se situace legislativně v něčem zlepšila. Naše legislativa byla do určité míry harmonizována s tou evropskou, máme řadu institutů, které chrání lidi, kteří jsou vystaveni násilí, ale máme i oblasti, které je třeba zlepšit. Jedna věc je, že třeba u nás nemáme žádný opravdový azylový dům pro lidi vystavené domácímu násilí, který by splňoval kritéria, jež jsou běžně požadována. Tady je obrovský dluh všech vlád, aby taková zařízení byla dostupná. A pokud do toho zahrneme i věci jako sexuální obtěžování, tak třeba ve vysokoškolském prostředí se ta problematika teprve začíná řešit, po těch 30 letech se až teď k tomu dostáváme. Takže máme dlouhou cestu před sebou, něco se udělalo, ale myslím, že na tom budeme asi líp, než dejme tomu některé postkomunistické země kolem nás. Jsme snad na tom lépe, než třeba Maďarsko nebo Polsko, protože tam i přístup obecně ke genderu je trošku jiný, v Maďarsku genderová studia zakazují, v Polsku je obrovská stigmatizace LGBT+ lidí. Takže situace u nás takhle otřesná není, ale myslím, že toho západního standardu nedosahujeme.
